वदामस्ते किं वा जननि वयमुच्चैर्जडधियो
न धाता नापीशो हरिरपि न ते वेत्ति परमम् ।
तथापि त्वद्भक्तिर्मुखरयति चास्माकममिते
तदेतत्क्षन्तव्यं न खलु पशुरोषः समुचितः ॥९॥
vadāmas te kiṃ vā janani vayam uccair jaḍa-dhiyo |
na dhātā nāpīśo harir api na te vetti paramam |
tathāpi tvad-bhaktir mukharayati cāsmākam amite |
tad etat kṣantavyaṃ na khalu paśu-roṣaḥ samucitaḥ ||9||
தாயே! மிகவும் மந்தபுத்தியுள்ள நாங்கள் உன்னைக் குறித்து என்ன சொல்ல முடியும்? ப்ரஹ்மா அறியான், ஈசன் அறியான், ஹரியும்கூட உனது பரம தத்துவத்தை அறியான். எனினும், அளவற்றவளே, உன்னிடம் கொண்ட பக்தி எங்களையும் பேசவைக்கிறது. ஆகவே இதைப் பொறுத்தருள்வாயாக — பசுவின்மீது (பந்தத்திற்கு உட்பட்டோர்மீது) கோபம் தகாது.